Tak a je to tady, pomyslela jsem si v pondělí večer, když jsem koukala na tu šílenou hromadu tašek, které všechny musím vzít s sebou do Prahy. Jedna velká s oblečením, jedna s kosmetikou a drogerií, další s hračkami, jedna s jídlem na cestu a další přebalovací, nakonec moje kabelka. Nebylo toho zrovna málo. Manžel šel spát poměrně brzy a já chtěla jít taky, ale tak nějak mi to nešlo, tak jsem ještě chvilku koukala tady na BOL a na FB a tam jsem potkala kamarádku na chatu. Že já radši nešla spát. Dozvěděla jsem se akorát, že ji manžel mlátí a děti taky, bere jí peníze a nic nevydělává. Měla jsem jít raději spát. Po paměti tmou bloudím bytem na záchod a pak do ložnice, kde se svlíknu jako had a ulehám vedle manžela a snažím se usnout. Hlavou mi ale běží moc myšlenek, abych dokázala usnout. Chvilku koketuju s myšlenkou, že se asi vrátím do obýváku a zapnu si počítač, ale zdravý rozum vítězí a já se snažím usnout. Pořád mi to nejde. Nakonec ale vyhrála únava a já usínám.
Do tichého temného rána najednou zazní protivné kokrhání manželova telefonu. Jak já ten tón nenávidím, budí mě i ve dny, kdy vstávat nemusím. Nejradši bych ho přelezla a ten hnusný strojek vzala do ruky a s gustem s ním mrskla o zeď, až by se rozletěl na milion kousků, jenže to už drnčí jeho služební telefon a nakonec se přidá i, zrádce, můj telefon. Oba dva za vrčení a znechuceného odfrkávání vstáváme, já zjišťuju, že je ještě docela brzy a tak ještě na chviličku padám do peřin, nakonec ale zvítězí smysl pro zodpovědnost a já tedy vstávám. Záchod, koupelna, naskládám všechny tašky na jednu hromadu, aby je Láďa odnesl do auta. Oblíkám se, maluju, v duchu přemítám, jestli máme fakt všechno. Budím bublinku, oblíkám ho. Přichází manžel a má divný výraz. V duchu si přikazuju, že to budu ignorovat, nicméně to věstí nějaký zádrhel s autem. Omyje Sandynce tlapky, já mezitím oblékám bundu, čepici a boty Tomovi. Už po cestě výtahem z něj leze, že měnil žárovku v autě a tu špatnou položil na okraj motoru a ona mu spadla někde dolu. Má obavy, aby nespadla a nezpůsobila něco špatného z motoru a my nezůstali viset. Po chvilce hledání a polemizování vyrážíme. Bublí nadšením výská a vrhá se na suchý chleba, který mu dávám a odmítá cokoliv jiného krom čaje. Další chleba, ale s debrecínkou putuje k tatínkovi s lahví hruškové Dobré vody dopředu a poslední chleba ke mě do žaludku. Asi po třiceti kilometrech jsme nasnídaní a oba s bublinkou dřímáme, probouzíme se jako tradičně před Mělníkem. Až do Motola proběhla cesta v klidu. Povedlo se nám urvat dobré místo na parkovišti, takže nebudeme muset absolvovat ťapání a překážkový běh mezi kalužemi a tunami bláta na parkovišti, teda jestli se tomu tak dá říkat.
Motol je pořád takové věčné staveniště, hádám, že rekonstrukce bude trvat ještě hodně dlouho. Snažíme se domanipulovat plně naložený kočár s dítětem, které se snaží všemožně vyskočit z něj a vyráchat se v louži či blátě, které je všude. Jakýsi strýda ve fosforově žluté vestě stojí uprostřed silnice, kudy chceme projít, po asi minutě jsem pochopila, že to bezbřehé plácání rukama a šílené grimasy a skřeky znamenají, že máme jít po levé straně, že po pravé jezdí auta. No, kdyby nás nechal, tak bychom po té levé straně šli a autům bychom nechali tu pravou. Ale tak nějak si ten svůj plat zasloužit musí. Po všelijakých úhybných manévrech jsme se konečně dostali ke dveřím dětské kliniky. Vlezli jsme dovnitř a jali jsme se hledat výtah, který by nás dopravil do osmého patra. Už při pohledu na pětipatrovou kliniku jsem vyslovila podezření, že náš záměr je téměř nemožný. Ale manžel mi řekl, že už ho v tomhle státě nepřekvapí nic, tak jsem se poddala osudu a šla za ním. Našli jsme první sestřičku, která nám velice ochotně popsala cestu. V první moment jsem měla pocit, že si z nás asi dělá srandu. Ten popis byl šílený, ale důvěřovali jsme jí a vydali se přesně dle jejích pokynů. Takže jsme našli hlavní vchod do sníženého přízemí, tam jsme našli výtah, tím jsme dojeli do prvního patra, tam jsme prošli dlouhatánskou chodbou a našli výtah, vyjeli jsme do osmého patra a jali se hledat oddělení dětského ORL. Po různých manévrech a pitomých dotazech jsme zjistili, že ty dveře na oddělení jsou tak důmyslně ukryté, že jsme kolem nich chodili a neviděli je. Zazvonili jsme na zvonek. Ozval se příjemný hlas sestřičky, který po ohlášení našeho jména, už tak příjemný nebyl, evidentně jsme přijeli nevhod. Otevřela nám a šla nám naproti a hned hlásila, že jsme tu strašně brzy, že příjmy jsou až v jedenáct a my jsme přijeli v půl desáté. Tak jsem jí strčila do ruky papír, kde stálo, že půl desátá je hodina, na kterou jsme měli přijet. Protočila oči a cosi zamumlala, hádám, že někdo něco popletl. Okamžitě se nám omlouvala a prosila nás, abychom počkali, že se pokusí sehnat nějakého doktora, aby nás přijal a my nemuseli čekat. Ani ne za patnáct minut přiběhla mladičká paní doktorka, která si nás hned vzala na vyšetřovnu. Koukla Tomáškovi do oušek, pusinky a nosu, pak jsem ho předala Ládíkovi a poprosila ho, aby ho přebalil a šla se nechat „vyslechnout“. Zase milion a jedna otázka do přijímacího protokolu. Po půl hodině byl výslech ukončen, paní doktorka byla naprosto úžasná, všechno mi vysvětlila a popsala. Pak se nás ujala sestřička a šla nám ukázat pokojík, kde budeme bydlet.
Celé oddělení byla vlastně jedna dlouhá nudle se spoustou dveří. Kromě obyčejných pokojů pro maminky s dětmi tam byl jeden nadstandard, herna s velkou spoustou hraček, jídelna, kuchyňka, lékařský pokoj, pokoj vrchní sestřičky, ošetřovna, dvě jipky, wc pro návštěvy a jídelna. Všechno bylo takové maličké a hrozně útulné a moc příjemné. V každém pokoji byly dvě dětské kovové postýlky s nastavitelnou postranicí na dvě polohy, rozkládací křeslo, umyvadlo, komoda s přebalovacím pultem a malá skříň. Koupelna byla společná dvěma pokojům se sprchou, toaletou a umyvadlem s velikým zrcadlem. Všechno čisté, voňavé a takové prostě hrozně útulné. Stihla jsem vlastně jen uložit tašky a rozkoukat se a už nás sestřička hnala zpět do ošetřovny, kde čekala paní doktorka s rukavicí na ruce, Tomáškovi vyšetřovali pusinkou nosní mandli. Držela ho sestřička, já se musela otočit, ještě jsem měla v živé paměti, jak hnusné to je a zvedal se mi žaludek jen při pomyšlení na to. Pak nám sestřička dala do ruky papíry a my šupajdili do anesteziologické ambulance pro poučení před CT. Ještě před ambulancí jsme se s Ládíkem dohodli, že odejde, abychom se vystříhali bublinkova zoufalého pláče. Anestezioložka byla moc příjemná, napřed se představila, pak se trošku poptala na Tominku a pak nám všechno hezky vysvětlila, přiznám se, že po tomto rozhovoru jsem byla o moc klidnější. Mazala jsem zpět na oddělení a samozřejmě zabloudila, po chvilce motání jsem to ale nakonec našla.
Během dopoledne ještě dorazila neuroložka. Velice milá starší dáma. Čekala jsem klasické vyšetření, ale ona jen stála a pozorovala Toma, jak vyvádí alotria. Lezl na křeslo a dolu, stoupal si na opěradla, ručkoval po tyčkách postýlky, pak slezl dolů a capkal po čtyřech, pak ještě chtěla vidět jak chodí za jednu a obě ruce. Poťukala ho do lokýtků a kolínek. Pak mi řekla, že do papírů ještě doplní CT mozku, že nelze vyloučit vrozenou vadu rovnováhy.
Jídelna a způsob stravování rodičů – doprovodu byla pro mne naprostým šokem. Do jídelny se šlo skoro deset minut a s kočárkem a dítětem, které mělo fakt hlad, už to byla zkouška odvahy. Dopravila jsem se tam v relativně dobrém čase a chvíli polemizovala, co dělat. Vzhledem k tomu, že se tam stravovala celá Motol od doktorů po uklizečky, to bylo v půl dvanácté vážné báječné prostředí. Po třetím šťouchanci od kohosi v bílém plášti jsem naději na jídlo vzdala a vydala se zpět. Sestřička na našem oddělení se tvářila překvapeně, co tam dělám tak brzy zpátky, tak jsem jí to vylíčila, smála se. Hádám, že asi nejsem první. Nicméně maminka, která už tam byla mi nabídla, že mi vezme oběd a i večeři, že ta se bere rovnou ve formě obloženého talíře a pečiva, připadně „mraženky“. S povděkem jsem přijala a šla krmit Bublinu, který už téměř vyl hlady. Nakrmila, uspala a zalovila jsem v kabelce tyčinku čokolády, protože už se mi dělalo zle a věděla jsem ze zkušenosti, že jestli se nenajím, tak se složím.
Za pět minut jedna jsem pomaloučku vzbudila Bublinku, museli jsme mu rozkapat oči a vydala jsem se s ním hledat oční ambulanci, měli jsme na to půl hodinky a tu jsem využila k tomu, že jsem se tak trošku zorientovala v areálu a pak si koupila kávu, tu jsem potřebovala nejvíc. Už jsem byla unavená a potřebovala nakopnout, navíc mě parádně bolela hlava, z nedostatku kofeinu. Další zjištění, že jsem závislá na kofeinu, bylo docela zajímavé. V čekárně ambulance bylo docela dost lidí, jako blbec jsem si sedla za dveře, takže jsme nebyli vidět. Bublinka spal jen hodinku, takže byl takový trošku nerudný a vším házel a byl protivný. Když se uvolnilo místo u stolečku přímo naproti dveřím, tak jsem ihned přesedla a na řadu jsme šli téměř okamžitě. Všichni doktoři byli strašně moc milí a ochotní a trpěliví. Koupila jsem si další kelímek kávy a Tomáškovi prstového maňáska Františka z Kouzelné školky a vydali jsme se zpět na oddělení. Chvilku jsem koketovala s myšlenkou si koupit jednu knížku, ale čtyři stovky se mi zdály moc, viděla jsem ji za méně.
Po příchodu na oddělení mi ta milá maminka předala baštu a já se na to vrhla jako hladový pes, ale nebyla jsem sama, Bublinkovi vytrávilo a skoro půlku mi snědl. Na mě zbyly suché housky a máslo, tenoučce nakrájené dva druhy sýra zbaštil on. Převlíkla jsem ho a vydali jsme se do herny. Pomaloučku jsem se seznámila s osazenstvem. Byla tam maminka s asi tříletou holčičkou, která měla zúženou dýchací trubici a tak měla díru do krčku a běhala tam a dýchala jen krkem. Strašně šikovná holčička. Normálně totiž tyhle děti nemluví a ona sice hodně špatně, ale snažila se a bylo jí docela i rozumět, dokonce si i trubičku zacpávala a trénovala dýchání pusinkou a nosíkem. Pak tam byly dvě maminky, jejichž děti měly zúžené nebo neprůchodné oční kanálky, Matěj (cca 4 roky) byl na zákroku, kdy se mu do těch kanálků vtěsnají silikonové trubičky, aby se zprůchodnily, Ondra ( 5 let ) už byl na jejich vyndání, Matěj ( 1 rok ) tam ležel s chronickými záněty středního ouška, Terezka byla po voperování CI. To byl střed mého zájmu. Snažila jsem se od maminky získat co nejvíce informací. Trochu mě překvapilo, že vůbec na holčičku neznakovala. Na maličké bylo vidět, že jí to moc vadí a je frustrovaná. Když viděla, že se s Tomáškem domlouvám znaky, tak chtěla taky. Trošku mě to překvapilo, že jí nevadí, že je její dcera nešťastná. Byla tam ještě maminka s úplně maličkým miminkem, kolem kterého pořád běhaly sestřičky, maminka byla taková utrápená a nešťastná a mě bylo hloupé vyzvídat.
Kolem sedmé jsem Bublinku vysprchovala a dala ho spinkat. Zatáhla jsem žaluzie, vysprchovala se, vybalila a šla spát. Rozkládací křeslo není moc dobré na spaní, byla jsem zlámaná, navíc spousta cizích zvuk, pod oknem staveniště. Prostě jsem se moc nevyspala. Od půlnoci jsem měla u sebe navíc nasáčkovaného Bublinku, v pět nám sestřička přinesla sirup před CT a čaj, to bylo poslední, co bublinka mohl. V sedm nás sestřička vzbudila na vizitu, nemohla jsem najít bačkoru a tak jsem se trošku zdržela. Sestřička hned přiběhla, jestli něco nepotřebuju, že mi pomůže. Vizita byla rychlá, už jsme jen čekali na chvíli, kdy pojedeme na sál. Bublí měl žížu a hladík a já mu nemohla nic dát. Naštěstí to snášel docela dobře a moc nevyváděl. V půl osmé přišla taková hezká sestřička a lupla mu oblbovačku. Čekali jsme asi půl hodinky a kolem osmé jsme vyrazili směr CT. Kdyby mě někdo tuhle cestu nechal jít samotnou, tak bych asi jistě zabloudila. Tak šílenou motanici jsem ještě nezažila. Bylo to šílené. Sjet pár pater výtahem, proběhnout nějakou chodbou, sjet jedno patro výtahem a pak jít takovým šíleným bludištěm chodeb až jsme konečně dorazili k dvoukřídlým dveřím, které vedly na CT. Vyběhla sestřička, vzala si papíry a náš doprovod ji prosil, aby nás vzali, co nejdříve, protože má na starosti další děti a na oddělení jí stojí práce. Abyste tomu rozuměly, každá maminka s miminkem měly svou vlastní sestřičku, která sice byla společná třeba pro tři maminky, ale byla to pořád ta samá, která si všechno hlídala, od léků po jídlo a pití. Tomášek ležel v kočárku jako pytel otrub a měl takový přiožralý výraz a zubil se na všechny kole a pořád něco důležitě vykládal. Spolu s námi tam čekali rodiče, kteří měli dvouletou holčičku, která byla na stejném vyšetření jako my. Později na pokoji jsem si uvědomila, že jsme se s jejími rodiči míjeli u jednotlivých vyšetření. Samozřejmě jsme se rozpovídali o svých zkušenostech, zážitcích, znakovce a tak vůbec. Náš rozhovor byl ale docela dost rušen hlasitou debatou budoucích lékařů, kteří seděli opodál a celkem hlasitě debatovali o jakémsi zkoušejícím, který rád vyhazuje od zkoušek a je krajně nepříjemný. Najednou se otevřely dveře a vyšla sestřička a vpustila nás do čekárny. Naše sestřička byla hodně nervózní a bylo vidět, že opravdu pospíchá. Trošku mě to mrzelo, protože tím znervózňovala i mě a to bylo to poslední, co jsem potřebovala. Najednou se otevřely dveře a vyšel takový mladý příjemný pan doktor. Bublinku jsem na jeho pokyn vzala do náručí a položila ho na lehátko před tím tunelem a jemně ho vzala za ručičky, pan doktor na Tomáška mluvil a přitom se mu pomaloučku blížil s maskou k obličejíku. Pak mu ji pomaloučku přiložil. Čekala jsem, že se Bublina bude bránit a prát, ale byl moc hodný, jen mu vadila ta maska. Ale plyn pomaloučku začal působit a svoje udělala i ta oblbovačka a tak najednou vytuhnul. Pan doktor se sestřičkou ho moc chválili, že se většina dětí strašně pere a on byl moc hodný. Dmula jsem se pýchou. Venku jsme čekaly asi deset minut, vrátili nám kočár i s dítětem, navíc to moje zvíře mělo jen flexilu v ručičce a bylo takové legračně hadrové. Tentokrát si kočárek vzala sestřička a hnala to tak, že jsem jí nestačila ani rychlostně ani její pokyny, kde jí mám otevřít dveře. Ve výtahu jsem začala cítit, že mi začíná být špatně a točí se mi hlava. Bylo skoro devět hodin a já si nevzala ani léky na tlak a navíc jsem ani nesnídala, takže mi hrozilo, že s sebou švihnu. Sestřička si všimla, že se něco děje. Okamžitě mi nabídla, že hned jak přijdeme, tak mi přinese mističku piškotů a uvaří kafe. Po příjezdu na oddělení mě poslala na pokoj, za chviličku přiběhla s miskou piškotů a jogurtem a klíčem od oken, abych si mohla vyvětrat. Asi za deset minut tam nakoukla a ptala se, jak mi je a zkonstatovala, že vypadám o moc lépe.
Tomášek vstal asi za půl hodinky a chtěl bumbat, měl úplně okoralou pusinku. Tak jsem vzala dudlíček a jen mu ho omočila v připraveném čaji a dala do pusinky. Takhle jsem to opakovala celou hodinu. Pak už jsem mu směla dát po lžičkách a když to nevyzvracel, tak mi sestřička řekla, že mu smím dát mlíčko nebo piškoty rozmočené v čaji. Mlíčko už mi sice nepije, ale zkusila jsem to, protože na piškoty rozmočené v čaji mi kouká jako na něco hnusného. Tak jsem mu udělala mlíčko. Vrhnul se na to jako hladové štěně a vytrunčil celý čtvrt litr. Pak chtěl ke mně, grcnul si jako starej kořala po půl litru rumu a chtěl se mazlit. Asi hodinku a půl jsme se mazlinkali, povídali, četli a znakovali z knížek, když začal být takový ospinkaný. Tak jsem mu šupla čistou plínku a dala ho do postýlky na vyvýšený polštář, kdyby náhodou ještě zvracel. Jakmile usnul, tak jsem popadla připravenou tašku s peněženkou a mazala pro oběd a nakoupit si. Nahlásila jsem sestřičce, že mazel spinká, když v tom jsem potkala tu hodnou maminku, která mi včera přinesla oběd a véču. Ptala jsem se jí, jestli jde taky na oběd a ona, že nemůže, protože jí právě přivezli malého ze sálu, tak jsem jí nabídla, že jí to oplatím. Byla moc ráda. Jídelnu jsem prolítla v rekordní rychlosti a mazala ještě do krámku na náměstíčku, abych si koupila vodu. Měli pro nás sice dětský čajík na oddělení, ale já nesnáším slazený ovocný nebo bylinkový čaj. Na pokoji jsem si v klídku slupla ptáčka s rýží, uvařila si kafíčko a zaplácla to sušenkou, k tomu jsem si početla časopis, prostě relax.
Tomášek se vzbudil s úžasnou náladou. Hezky zbaštil obídek – mleté masíčko s rýží a omáčkou. Zalil to flaškou čaje, musel dohonit ten šílený propad z rána. Zbytek dne jsme strávili s dětma v herně. K večeři měl bublinka ovesnou kaši a hruškový kompot. Obojí zbagroval. Proč mě to udivuje? Protože ani jedno nejí. Večer zase sprcha a spinkání. Poučena z předchozí noci jsem řádně uvázala prostěradlo a křeslo si upravila tak, že se v něm dalo jakž takž spát. Pobalila jsem věci, zítra totiž jedeme domů. Hurááá.
V půl páté ráno se bublinka rozhodnul, že už je vyhajaný a tak jsme se do šesti mazlinkali střídavě se spaním. V šest jsme definitivně vstali, ještě v pyžamku jsme šli „natankovat“ čajík a sestřička z toho byla vedle, jak je to možné, že už jsme vzhůru. Tak jsme si do vizity hráli, četli, znakovali a mazlinkali. Nasnídaní už jsme byli, protože jsem měla z předchozího dne pečivo a sýry. Porce tu dávali opravdu veliké, takže jsme vystačili i na snídaně. Vizita a paní doktorka nám slíbila propouštěcí papíry brzy. Jen na okraj poznámka, vedoucí lékař oddělení byl stejně starý jako já a naše paní doktorka taky J. Pobavilo mne to a bylo to celkem příjemné, dobře se s nimi jednalo. Sbaleno už jsme měli od večera, takže jsme vyrazili za ostatními do herny. Asi za hodinu mi manžel volal, že už je v Motole a jde si pro nás. Čekala jsem, že Bublina bude vyvádět, až ho uvidí, ale reagoval tak nějak klidně. Propouštěcí papíry už jsem měla u sebe, tak jsme se jen sbalili, rozloučili a vyrazili na Mrázovku. Slíbila jsem paní logopedce, že se tam při zpáteční cestě zastavíme.
Na Mrázovce jsme jen vyplnili dva dotazníky a přečetli si jeden papír. Místo paní logopedky se nás ujal pan Košek, který nás seznámil s implantátem a jeho příslušenstvím a dal nám objednávku, kterou máme vyplnit a co nejdříve poslat. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že budeme potřebovat ještě 27.000,-, abychom měli příslušenství úplné. Ty peníze budeme potřebovat na samonabíjecí baterky a ovladač k implantátu. Ten ovladač je super, protože je na něm všechno vidět a rychleji se to ovládá a nemusím chytat dítě a zkoumat mu procesor za ouškem, cože se to stalo. A ty samonabíjecí baterky se nám brzy finančně vrátí, protože ty lepší baterky vydrží tři dny, nechci radši ani vědět, jak dlouho vydrží nějaké obyčejné. Takže jsme začali šetřit do Bublinkovy kasičky z vánoc a strkáme tam všechny drobné, už se přidala i mamka a švagrová. Mamka navíc naučila Tomáška třít prstíky, jakoby ukazoval penízky a ten to ukazoval tak dlouho, dokud z nás všech nevytahal všechny drobné. Mamka se švagrovou dokonce vytáhly i eura. Hádám, že ten jeden večer jsme tam všichni dohromady naházeli tak tisícovku.
Domů jsme dorazili až v šest večer. Absolvovali jsme ještě návštěvu u tchýně, která byla docela v pohodě. Oba prarodiče si Tomáška užili, hlavně děda, kterému Tom zbagroval půlku večeře. Neviděla jsem to teda moc ráda, protože u toho lezl po pokoji a k dědovi přišel a jen otevřel papulku a zase lezl pryč. Na jídlo by měl mít klid. Ale tak pro jednou se snad nic nestane.
V tuhle chvíli už máme za sebou všechna vyšetření. Čekáme už jen na rozhodnutí komise a schválení pojišťovnou. Pak už nám jen zavolají termín operace. Už aby to bylo.
450 Kč
