Všechny víte, že jsem tu od svého nástupu do práce ( červenec 2012 ) řešila neustálou bolest břicha. Napřed to byl zánět močových cest, potom znovu zánět močových cest. Nicméně ani po přeléčení antibiotiky bolest nepřestávala, tak mne paní doktorka poslala na sono ledvin a celého močového ústrojí. Díky této prohlídce zjistili, že mám ztučnělá játra, tedy počínající steatózu jater ( takhle mi to napsali do papírů ).
Moje obvodní lékařka prohlásila, že jsem na toto onemocnění ještě příliš mladá a tak mne poslala do GIT poradny na konzultaci. To byl super zážitek, protože jsem musela panu doktorovi vysvětlovat, proč tam vlastně jsem, protože on to ani z papírů ani doporučení vůbec nepochopil. Zase jsem ze sebe musela vysypat všechny neduhy a nemoci a operace, které mě a mou rodinu kdy vůbec postihly. To mě vždycky strašně pobaví. Pak jsem absolvovala prohmatání břicha a poučení o zhubnutí a dalších důsledků obezity.
Následná kontrola po dvou měsících a odběrech krve a jejím zkoumání stejně ale na nic nepřišli a pan doktor neviděl důvod, proč bych měla být u něj v poradně, když s játry fakt nic nemám. Bolest v břiše ale pořád nepovolovala a chvílemi mi přišlo, že sílí. Obvodní lékařka mi napsala něco na bolesti, ale já to nedokázala ani vyzvednout v lékárně, protože jsem se nechtěla dopovat zbytečně léky na bolest a nepřišlo mi normální, že mě něco v břiše bolí a neví se co.
Pak jednou večer při mazání jsem zjistila, že to bolestivé místo má svou konkrétní lokalitu a že je tam boule. No nepřejte si vědět, co se mi honilo hlavou. Mám v břiše bouli. Naštěstí opět zafungoval můj smysl pro zdravý rozuma slavný výrok Vikyho Cabadaje: Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Objednala jsem se na gyndu a tam mě doktor vzal na sono a zjistil, že tam skutečně nějaká boule fakt je. Takže mě slíbil, že to zkonzultuje s primářem naší chirurgie a domluví s ním řešení a případnou operaci. Měla jsem si zavolat v úterý, že v pondělí slouží. Je to fakt chlap, ten můj gyndař, protože zapomněl. Tak jsem znovu volala ve středu. S primářem mluvil, mám se tam zastavit v nemocnici v jeho poradně a domluvit se na dalším. Ještěže jsem to stihla ještě než nás postihla ta příšerná chřipková rodinná epidemie, jinak bych se tam snad nedostala, ale i tak to bylo dost komplikované. Ostatně jako cokoliv u nás. My nic nemůžeme mít v klidu, všechno pečlivě naplánované, nám vždycky něco posere. ( pardon, ale tento výraz to nejlépe vystihuje )Dokonce i ta návštěva poradny u pana primáře byla vzrušující. Stála mě dvě stovky, které jsem naházela do nápojového a občerstvovacího automatu, protože tam se mnou byl Tomášek, který byl strašně hodný, ale to jsem nepočítala s tím, že tam místo hodiny budeme hodiny tři. Takže mě to stálo tři pitíčka, nepočítaně sušenek a naštěstí jsem urvala i jednu dvacku na kafe pro sebe. Pan primář samozřejmě nemá paměť slona, takže se musel podívat do počítače a mé složky, jenže zpráva, kterou mu můj gyndař slíbil, tam jaksi nebyla, protože na ni zapomněl. Hlavně, že mi říkal, že ji nepotřebuji, že mu ji předá, aspoň prý na to nezapomene. Hahááá. Nakonec po několika záludných otázkách a odpvědí jsme se konečně dostali k jádru pudla a mohlo se začít jednat. Jenže už hodina notně pokročila a pan primář potřeboval sono mého bříška, jenže pan doktor přes sono tam nebyl, tak se snažili najít jiného pana doktora, jestli by byl ochotný tam dojít, jenže pan doktor jaksi neměl čas a měl cosi veledůležitého na práci a tak jsme před sonem čekali poměrně dlouhou dobu, nepomohlo ani upozornění sestřičky, že s sebou mám malé dítě. Pan primář chtěl být u mého sona přítomen osobně, takže sestřička dostala nakázáno, že ho má zavolat. Na sono přišla sestřička, já lehla, ona zabavovala Tomáška a zavolala pana primáře, že pan doktor už jde, pan primář dorazil, ale pan doktor přes sono jaksi ne. Tak si pan primář udělal sono sám a řekl, že až pan doktor dorazí, ať se podívá, jestli najde něco jiného, než on. Pan doktor nakonec dorazil, ale dorazil ten, který už měl být vlastně pryč, protože slyšel, že ho někdo potřebuje. Tak mi udělal sono a já s papíry ze sona mazala znovu do poradny k panu primář, který už zase na oddělení kontroloval své pacienty po operaci, takže ho sestřička znovu kvůli mě musela odvolávat. A cestou tam jsem sledovala jistého pana doktora, jak dožvýkává svačinu a plavným krokem si to míří přímo do dveří na sono, odkud vzápětí vyletěl jako čert a cosi si brblal a cestou zpět si mě dosti nepřívětivě měřil. Měl něco říct a vystartovala bych jak čertík z krabičky. Chlap jeden protivná. Pan primář přisprintoval, prohlédl si ještě jednou sono, zahlásil, že s panem doktorem přes sono naprosto souhlasí, že je to zapouzřený a zahnislý steh po císaři. V tu chvíli mě z hrudi spadl snad celý Mount Everest, jak se mi ulevilo. Moc se se mnou nepáral, zeptal se na poslední měsíčky a určil termín operace, omluvil se a utíkal zase pryč.
Pak následovala naše rodinná chřipková epidemie, korunovaná výletem do Motola, protože Tom z chřipky plynule přešel do zánětu středního ucha. Naštěstí, co se naši rozešli, tak máme s taťkou k sobě nějak blíž a on zafungoval, takže mě a Toma odvezl na jednu kontrolu na ORL a následně mi odvezl a přivezl papíry k operaci od paní doktorky. Protože Ládík už dělá v práci méně přesčasů, aby se vyhnul dalšímu kolapsu z vyčerpání, a tak se prostě nestíhá uvolnit, aby nás vždycky k tomu doktorovi odvezl.
Nicméně všechno dobře dopadlo, dokonce i má menstruace se umoudřila a dorazila v termínu a v termínu skončila, ale byly to nervy, jednu chvíli to vypadalo, že snad kvůli tomu budu muset operaci odpískat.
Navíc jsem byla s Tomáškem celé čtyři týdny doma a to byl očistec nejen pro mě, ale i pro něj. Navíc mi stála práce a to byl v tuhle chvíli docela problém, protože jsem ji potřebovala odevzdat a nemohla. Nakonec si vzal Ládík na jeden den dovolenou, ale i když jsem tam místo do půl druhé seděla až do půl páté, tak se to stihnout nedalo. Ještě jsem se snažila ty tři dny před operací stihnout a i bych stihla, jenže pak nastal menší zádrhel, který ale není má vina, a stejně se to odevzdat nedalo. Naštěstí to fakt nebyla má vina.
Den D nastal. Nástup v 11 hodin. Ládík mě odvezl do nemocnice s lodním kufrem a kabelkou. Rozloučili jsme se už na parkovišti, protože pospíchal do práce a já ho nechtěla zdržovat, navíc hrozilo, že se rozbrečím, protože už se mi v tu chvíli hrozně po obou stýskalo.
Čekárna u chirurgické ambulance byla mírně obsazená, celkem mě to překvapilo, jindy touhle dobou je tam hůř než v osm ráno v pražské tramvaji. Zaparkovala jsem kufr, vyndala z kabelky knížku a čekala. Uprostřed dost zajímavé pasáže vyšla sestřička a brala si papíry a doporučení, aby si srovnaly pacienty, vyškubla mi z ruky desky a vyštěkla, že si musím počkat. Usmála jsem se, ukázala knížku a zase se začetla. Asi jsem si ji tím trošku usmířila, protože za chvilku přišla, ať se nezlobím, že sestřička ještě pořád vypisuje papíry, že toho mají moc, že to bude chvilku trvat. Usmála jsem se, ukázala knížku a že nikam nepospíchám. To už se usmála a zašla dovnitř. Asi za deset minut vyšla ven znovu, dala mi desky a nasměrovala mě do prvního patra do přijímací kanceláře. Ptala se, jestli nepotřebuju doprovod, div mě za ruku nevzala :) a ještě mi řekla, ať netahám kufr po schodech a použiju výtah. Vyjela jsem nahoru a kancelář našla celkem bez problémů, sice se to tam trochu změnilo, ale tak moc zase ne. Chviličku jsem seděla a čekala, ale v kanceláři se nic nehýbalo, tak jsem si dodala odvahy a zaklepala. Čekala jsem, že dostanu vynadáno, že nemám klepat. Ale sestřička mě s úsměvem pozvala dál a vyzvala mě, ať se posadím. Sepsala se mnou přijímací papíry a mezi tím vyřizovala asi spoustu telefonních hovorů, které přicházely. Pak mě nasměrovala na oddělení a já vyrazila. Když jsem procházela kolem jipek, ta ve mě byla malá dušička, leželo tam docela dost lidí. Uvítala mě taková hrozně sympatická sestřička, která na úvod podle loďáku zkonstatovala, že tam jdu na hodně dlouho a pak mi nabídla nadstandart, protože měli na pokojích docela dost přeplněno. No, stál 300,- i s poplatkem a přišlo vyúčtování daní a manžel říkal, že do tří stovek by to šlo. Tak jsem souhlasila. Ani jsem netušila, jak dobře jsem udělala, jak se o pár dní později ukázalo. Nadstandart tu sice byl bez koupelny a wc, ale byla tu telka a soukromí. Navečer za mnou přišel anesteziolog, shodou okolností ten samý, kterého jsem měla u císaře.
V pět ráno si to přihasila sestřička s nějakými pilulemi, nalila mi tak dva loky čaje a že si tím mám zapít i prášky na tlak. Poslušně jsem všechno spolkla a zase usnula. Asi za hodinu zase přišla a tím novým pistolovým teploměrem mi změřila teplotu a zase šla pryč. V sedm přišla nová směna s andělíčkem a fajnovýma punčoškama a že mám mazat do sprchy. A ještě jsem dostala skoro vynadáno, proč mám umělé nehty. Tak jsem sestřičce dost nevybíravě odsekla, že je to moje věc a že spousta jejích kolegyń na ambulancích je má taky. Vysprchovaná, vyfešákovaná jsem se z postele koukala na telku. V tom se otevřely dveře a byl tu zřízenec a že frčíme. Takový starší vysušený pán, ale u sestřiček evidentně oblíben, trousil košilaté vtipy a narážky, sestřičky se chichotaly a zvaly ho na kafe. Na chodbě sálu mě přikryl dekou a požádal, abych si sundala andělíčka a odevzl mě přímo na sál. Tam se sestřička zhrozila, kde jsem nechala žíly, že mě nemá kam napíchnout. Zaškrtila mě a poplácávala ruku a pak řekla, že to půjde, ale bude to bolet. No, bolelo, ale nebylo to tak hrozné. Pak jsem dostala kolíček na prst a to už tam byla anestezioložka a pan primář. Najednou slyším,jak s paní doktorka ptá sestřičky, jestli je připravená a že může dát 3 čehosi a pak mi říká, že to za chvilku přijde. A pak jsem koukala do toho světla nad sebou, zavřely se mi oči, ještě jsem je otevřela a snažila se zaostřit a pak jsem se najednou probudila na pokoji a děsně mě pálilo břicho. :) Dostala jsem kapačku a chodili mě kontrolovat. A tak jsem pospávala. Odpoledne za mnou přišla mamka a švagrová a navečer už mi dali i najíst, protože jsem vyhrožovala, že mě budou muset křísit. A nelhala jsem, dělaly se mi mžitky před očima a bylo mi zle. Tak mě uplatili polívkou a rohlíky. Nicméně u snídaně mě sestřička, neznalá situace, hodlala nechat jen o té jejich slaboučké nemocniční kávě, tak jsem jí vysvětlila situaci a za chviličku přišla s normální snídaní. Došlo tam k malému nedorozumění, ale rychle se napravilo. Vůbec musím říct, že až na tu jednu sestřičku, která mi kritizovala nehty, se tam o mě opravdu vzroně starali a bylo to tam fajn. Jen jsem odmítala léky na bolest, jen na noc jsem si ještě ten den a druhý den řekla o léky na bolest, protože se mi v prvním případě povedlo kýchnout a podruhé zakašlat a jizva se pekelně rozbolela. Ony mě ty léky na bolest uspávaly a já přes den spala a v noci čučela.
Třetí den po operaci mě začalo bolet levé lýtko, řekla jsem to sestřičce a ta mi řekla, že je to ztuhlé a hotovo. Nicméně když se mě pan primář zeptal, jestli mě nic nebolí, tak jsem mu to řekla a to byl bučus. Ztuhnul, začal mi lýtko prohmatávat, nakázal mi znovu nosit punčochy, procházet se a znovu mi nasadili injekce na ředění krve. Vypadalo to na trombozu. Tak jsem poctivě plnila všechna přikázání, ale nelepšilo se to.
V pondělí mi nabrali krev a poslali mě na sono. Ale nic nenašli. Pořád mě chodili kontrolovat. Z neděle na pondělí jsem se na tabletu připojila k netu a začala hledat informace o tromboze a udělalo se mi zle a sama sobě slíbila, že pokud mi ji nanajdou, tak konečně zhubnu, protože tromboza je jedním z rizikových faktorů obezity. A oni mi ji nenašli, takže musím zhubnout. :)
V úterý mi znovu nabrali krev a udělali sono, ale nic nenašli, tak se rozhodli, že mě pustí. Jenže jsem strašně dlouho čekala na sono a vzali mě na něj snad až v jednu a pak nemohli dohonit doktora, aby mě propustil a sestřička řekla, že asi půjdu domů až zítra. Tak jsem jí řekla, že je mi to jedno, ale že jestli mě dneska nepustí, tak mi ten nadstandart za zítra zaplatí pan doktor sám. Ale samozřemě v legraci. :) Nakonec pan doktor přišel a měl strašně unavené oči, tak jsem mu řekla, že vypadá fakt hrozně, nenechal mě domluvit a řekl, že takhle blbě vypadá pořád a já mu říkám, že jsem tím myslela, že vypadá hrozně moc unaveně. Tak mě poučil, všechno mi vysvětlil a že si ještě budu deset dní sama doma píchat injekce o břicha na ředění krve, jen pro jistotu. Prý se někdy stává, že se ta tromboza projeví později.
Musím říct, že na adresu naší nemocnice padají různá označená, ale já bych po našich zkušenostech už mohla říct jen to dobré. Na oddělení chirurgie se o mě vážně výborně starali a jídlo, které vždycky všichni pomlouvají, bylo taky výborné. Přečetla jsem tři knížky, zkoukla spoustu oblíbených seriálů, jídlo mi nosili až pod nos. Co víc si přát?
450 Kč
