Turecko - země zaslíbená

Letošní dovolenou jsme strávili na Turecké riviéře, asi čtyři kilometry od antického městečka Side. Termín jsme kvůli Kubíkovi volili už na začátku června, kdy tamní teploty nejsou ještě tak závratné. Celou dobu jsme tam měli příjemných 27-28°C ve stínu.Odlétali jsme od nás z Brna. Čas odletu mě nejdřív trochu namíchnul, letadlo startovalo v osm večer a ještě mělo mezipřistání v Ostravě, ale pak jsme si řekli, že to třeba aspoň Kuba prospí. No neprospal, usnul až půl hodinky před přistáním v Antályi. A ještě ho trápila rýma, takže byl trochu protivný. Naštěstí vydržel sedět na klíně. Do hotelu jsme dorazili někdy ve tři ráno místního času. Je tam totiž o hodinu víc než u nás. Jako jediní jsme odmítli jít si nacpat břicha do jídelny, když nám delegátka zařídila tu pozdní večeři (nebo brzkou snídani?) a radši jsme zapadli rovnou na pokoj a do postele. Tedy já a Kuba do postele a muž pěkně na přistýlku, protože na pokoji nebyla dětská postýlka. Tu nám naštěstí druhý den naše skvělá delegátka zařídila. Po třech hodinách spánku Kubík zavelel budíček a vydali jsme se prozkoumat hotel a okolí. Hotel nebyla jedna budova, ale dvoupatrové vilky rozeseté po zahradě. Malou nevýhodou bylo druhé patro, do kterého jsme několikrát denně museli vynést kočárek, ale jinak celé ubytování ani okolí prakticky nemělo chybu. Kubíkova viróza mezitím ale přeskočila na mě a asi i kvůli nevyspání a únavě jsem ten večer uléhala s horečkou a takovou bolestí svalů a kloubů, že jsem myslela, že ráno nevstanu. Naštěstí pomohlo se pořádně prospat a vypotit a druhý den už zůstalo jen bolení v krku. Oba s Kubulkou jsme celou dovču trochu prokašlali a teklo nám z nosu, ale to nám nebránilo si ji dosyta užít. A že bylo co užívat.

Turecko = malé Rusko                                                         

Na tomto rčení je hodně pravdy. Do Turecka denně přilétá kolem deseti tisíc Rusů a tvoří minimálně osmdesát procent klientely v hotelech. Všichni tam na vás mluví rovnou rusky, ostatní hosté, personál, obchodníci, prostě všichni. Když se tváříte natvrdle, zkusí to ještě německy, ale tím jich dost končí. S angličtinou jsem moc nepochodila, ale vzhledem k tomu, že umím taky jen pár vět, nevadilo mi to. Brzy jsem si zvykla mluvit na ně víceméně česky, ruština je podobná a tak mi tak rozuměli lépe než anglicky. Drtivá většina Rusů se chová, jak kdyby jim ten hotel patřil, předbíhají ve frontách, klidně člověka odžduchnou a podobně. Ale když jsme se nenechali, neměli jsme problém.První dny bylo plno místa v jídelně i dost lehátek na pláži, ale časem bylo poznat, že osazení houstne s přicházející sezónou. Přesto se nám nestalo, že bychom nenašli místo aspoň u bazénu. Ostatně tam jsme trávili většinu dne a do moře se chodili jen koupat, protože Kubíka víc bavila skluzavka než stavění hradů z písku. Voda byla skvělá a teplá v moři i v bazénu. Ráchali jsme se skoro celé dny.

Cestování dolmuší                                                          

Jak jsem psala, byli jsme asi čtyři kilometry od antického města, takže jsme si nemohli nechat ujít jeho prohlídku. Vedla k němu promenáda kolem pláže, po které jsme se původně chtěli vydat, ale nakonec lenost (nebo spíš únava z Kubulky) zvítězila. Taxikář chtěl za odvoz nějakých osm euro, takže jsme raději šli stopnout dolmuši. To je takový mikrobus, který jezdí každých pár minut po své trase a dostanete se s ním, kam potřebujete. Asi tři sta metrů od našeho hotelu měli stanici a za euro na osobu (Kubíčka s kočárkem ani nepočítali) jsme byli za pár minut v centru Side. A cesta to byla legrační, připomínala mi Slunce, seno, jahody a hlášku z něj: "Nezastavujeme, máme zpoždění." Dolmuše zastavují po trase kdekoli, kde někdo stojí a mává. Dveře řidič otvírá ještě za jízdy, takže se jen rychle naskočí a zase se ještě s nedovřenými dveřmi jede dál. Kdo nastupuje moc pomalu, toho řidič popohání notným troubením. Když jsme měli dost antických památek a chození, prostě jsme si zrovna na tom místě, kde jsme byli, stoupli k silnici a během pár minut u nás stavěli první dolmuše.

Nakupování                                                                     

Do Turecka se jezdí nakupovat, takže ani já jsem si nemohla odpustit projít pár obchůdků. Po pravdě ne pár, ale spíš možná pár set obchůdků. Kromě centra Side, které je i bazarem, jsme ještě jeden večer vyrazili kousek na druhou stranu do Kumköy, kde je takové nákupní centrum. Zpátky jsme šli pěšky, je to asi dvacet minut cesty. My to šli přes tři hodiny, protože ta cesta je vlastně velký nákupní bulvár plný obchodů. Na své si tu přijdou ale hlavně milovníci značek, 90% obchodů nabízí samé kopie Adidas, Puma, Lacoste, Gucci, Luis Vuitton, ...... To není nic pro mě, ale přece jen jsem nakonec koupila nějaká trička, tepláky a podobně. Ono taky neberte to třeba za pět euro. Já jsem ale toužila spíš po nějakých typicky tureckých kouscích a překvapilo mě, že je to skoro problém najít. Nakonec jsem sehnala vyšívanou halenku, šátky a podobně, ale dalo to práci.

Turci milují děti                                                                  

A čím menší dítě, tím víc ho obletují. Kubíček byl v hotelu hvězda a náležitě si to užíval. Několik číšníků za ním pořád chodilo ho bavit a oždibovat. Všichni se na něj usmívali a bylo poznat, že jsou i k nám milejší, když máme malé dítko. Klidně ho i cizí obchodník v Side vzal do náruče, aby mu ukázal něco zajímavého, dal mu pusu na tvář a pohladil ho. Něco, co by si tady nikdo k cizímu dítěti nedovolil, protože by byl hned za úchyla. Kromě Turků si ho zamilovali i naši čeští spoluturisté. Kubík si tam dokonce adoptoval náhradní babičku a dědečka. A my vlastně taky, každý večer jsme s nimi sedávali a popíjeli. Doufám, že nám přátelství s nimi vydrží i dále, alespoň jsme si to slíbili.

Dovolená byla naprosto senzační a všichni se ještě teď skoro po týdnu nemůžeme vzpamatovat z reality všedních dnů. Kubík každé ráno vstane a bloumá po bytě, nudí se a nejspíš těžce nese, že nemůže hned po snídani skočit do bazénu. No, musí si zvyknout, že to pěkné vždycky tak strašně rychle uteče a pak je čas zase na běžný život.