Adina o sobě

 Ani ve snu by mě nenapadlo, že si Verona všechny informace, který jsem tu a tam v diskuzích vypustila, dokáže takhle bravurně poskládat. No, chápete to? Fakt mazec.

Jsem si jistá, že je přebornicí v puzzle a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby doma měla místo vopravdickejch obrazů nalepený sluneční pláže a velehory slepený z tisíců miniaturních částeček. Nebo má v ložnici ohromnou nástěnku, na kterou si lepí tu jeden detail, tu další postřeh a nakonec je představa tak konkrétní, že si s ní dokonce povídá před spaním? Ať je to jak chce, kousek ke kousku a hle, máme tu profil podezřelé. To jako mě! No, chápete to?

A jen se nesmějte, však ještě uvidíme, co vytáhne na vás ostatní J.

Tu kapitolu jsem si četla několikrát a šokovalo mě, jak to všechno sedí. Skutečně jsem v osmnácti vypadla z domu jak namydlenej blesk, s mámou byl vztah vopravdu celkem vo ničem, a pak ti moji manželé. Jeden bačkora a maminčin mazánek, druhej světák ze Světákova. Prvnímu táhlo na čtyřicet a pořád jako by mu v porodnici nepřestříhli pupeční šňůru. Než jsme se vzali, spal s máti v jedný ložnici a denně od ní dostával kapesný a teplou večeři. Byla jsem blbá a protože byl dobrák, rychle jsem se vdala. Bába chtěla vnoučata, nejlíp hned a skoro nám u toho svítila. To se pak neni co divit, že to nešlo. Kdykoliv k nám vrthla na návštěvu, přepočítala mi na záchodě vložky a pak byla nakrklá, že zase ňáký chyběj. Chybu hledala samo u mě a tak dlouho do synáčka ryla, až nás rozeštvala. No, chápete to?

S Daliborem to byla ale jiná jízda. Od začátku pan Někdo. Sebejistej bonvián, samá drahá restaurace, kino, divadlo, dokonce opera. Musim se fakt chechtat, když si uvědomim, jakej je ve skutečnosti kavárenskej povaleč a kdyby jenom kavárenskej! Ale zpátky do luxusu – drahá dovolená v Thajsku, já prvně v životě u moře a okamžitě dítě na cestě. To byl fofr, co?

Narodil se nám syn a Dalibor se mohl pominout. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná! Zdálo se mi, že svět se točí jenom kvůli nám čtyřem – už při Dominikových prvních narozeninách jsem pod srdcem pyšně nosila vysněnou dceru. Než se to zvrtlo.

 A to jako dost.

Všechno víte už od Verony, takže žádný detaily, stejně to neni vo čem. Moc jsem nelitovala. Od života (zní to asi blbě, to sorry) jsem chtěla hlavně a možná jenom děti. A ty mám! Jsou vážně skvělý a i když někdy na ránu, to víte, puberta s nima cloumá, miluju je nade všechno na světě.

Místo dalšího fotříka jsem jim pořídila pejska. Praktická věc. Nedělá dluhy a netahá se s kdejakou fenou. Nepotřebuje moc žrádla (miniverze) a zabírá minimum místa – na gauči, v posteli, v autě. Nepřepíná televizi a neptá se, kde má čistý fusekle. Nechodí do hospody (bez nás J) a především nemá žádný další příbuzný. Prostě ideál, chápete?

Dominikovi bude brzo osmnáct a Alexandře je dneska šestnáct. Zrovna jsem jí uplácala dort (nevim, jestli Hello Kitty dostatečně ocení) a budeme slavit. Pozvala jsem i Daliborovu mámu (vlastně ji mám celkem ráda, už jenom za to, že byla při rozvodu na mojí straně), přijde ráda. Stejně jako přikvačila před měsícem na moji čtyřicítku (fakt už tolik, brr). Chápete, že mi už táhne na pade? Přitom taková laňka domácí (já).

No, nic. Jak už jsem řekla, s babi vycházim dobře. Vzala jsem ji na milost, když jsem si úplně uvědomila, že s Daliborem to neměla a nemá lehký. Kde se stala chyba, to fakt nechám koňovi, každopádně mi je jí líto. Jak se k ní od nás nastěhoval, tak se zase odstěhoval, našel si zase jinou ženskou a možná si udělal další dítě. To už nevíme.

Co se týče Karolíny, to bylo psycho – až takový, že s ní tchýně skoro vyrazila dveře. Jsem litovala, že jsem to neviděla přímo, vyprávěla si o tom půlka Dejvic J. Furt se s ní hádala, nadávala na „povedenýho synáčka“ a chtěla „prachy“. Tak to babka rozsekla a má svatej klid. Dalibor se objevuje sporadicky. Většinou se vykoupe, nají a vyspí a pak zmizí. Naposled s bábiným DVD. Takže my jsme teď prakticky její jediná rodina a vlastně nám to klape.

Už klepe, si na oslavu pospíšila, ale povím vám v rychlosti ještě něco, co Verona zatím netuší – už dva měsíce mám chlapa! Žádnýho hodinovýho manžela, toho mi půjčuje kámoška sousedka (snad vás nenapadlo, že do postele!), ale vopravdickýho, pěknýho, hodnýho a plešatýho. Jmenuje se Jaromír a seznámili jsme se při venčení v parku (já vim, nic co by vás vomráčilo, ale hlavní je, že je). Sice jsem si řekla deset let a je to teprv osm, ale i já se bojím, jestli už tam dole nemam pavučiny. Takže spolu venčíme a povídáme si a on by rád na kafe a já váhám. Jenom jako. Protože v duchu si opakuju mantru „Jaromírku, najdi dírku“, ale to na web snad ani napsat nemůžu. Chápete, ne?

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1986

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1988