Rebeka o sobě

Asi takhle – Verona toho o mně moc nevěděla, protože si své soukromí dokážu ohlídat. Možná je to tím, že to samé vyžaduji i od Ester. Nemám potřebu dělit se s kýmkoliv o tom, jaké ráda nosím spodní prádlo, jak často se s manželem milujeme nebo kdy a kam odjíždíme na dovolenou. Pokud si chci někoho pozvat na návštěvu, tak dávám přednost klasice (spekulace, v čem ještě, nechte laskavě být J) – hezky na gauč do obýváku, ke kávě a domácímu perníku, povídání z očí do očí, společný smích a emoce v každém koutě. Bohužel, čím víc dětí s kamarádkami máme, tím méně času na podobná posezení zbývá.

Na chat jsem se zaregistrovala při své druhé mateřské. Upoutávku na stránky jsem viděla v Sama doma. Sáře byl asi rok a já se cítila trochu osamělá. Ester už chodila do školy a já se v chvilkách, kdy batole spalo, potřebovala trochu odreagovat. Nejdřív jsem hodně četla, příspěvky různě starých holek v různých životních situacích mě přinutily zamýšlet se nad životy jiných a bavilo mě občas zapomenout na to, že svoje kamarádky vídám poslední roky tak málo. Když jsem se odhodlala reagovat, snažila jsem se všechno brát s nadhledem a humorem, protože přesně to mi pokaždý v mých problémech pomohlo. A že to občas byly pořádný průšvihy!

Na den, kdy Veronu napadlo napsat román O matkách a dcerách, si dobře vzpomínám. Okamžitě ve mně probudila něco, co ještě nebylo uzavřené. Bolelo to (celkem) a rozhodla jsem se, že je na čase se s minulostí vypořádat. Říkala jsem si, že Verona trefila přesně okamžik, kdy jsem se cítila dostatečně silná, abych oslovila svoji maminku s nápadem sepsat o našem vztahu to, jak si ho v sobě neseme. Obě jsme dcery i matky zároveň. Máma se stará o moji babičku a vím, že to vůbec nemá lehký. Zároveň se jí moc stýská po svých vnučkách, které nevídá tak často, jak by si přála. Péče o babi je vyčerpávající, navíc nás dělí velká vzdálenost, která byla nezbytná k tomu, abych mámu začala ve svém životě postrádat.

Ale k věci – ten dopis měl být hlavně o nás dvou.  Ona psala o tom, jak se cítí ve své roli dcery a jak ve své roli matky. A já to samé. Nakonec se k nám přidala i Ester, a tak se s vámi můžu aspoň trochu podělit. Věřte, že být dcerou a mámou je krásné. Že je důležité si oba vztahy hýčkat a předávat jedna druhé lásku a porozumění, dokud to ještě jde.

Jsem hrozně ráda, že jsme se s maminkou jedna druhé otevřely. Byla k tomu potřeba notná dávka odvahy, ale vyplatilo se to. Znovu jsem si uvědomila, jaké mám v životě štěstí.

Rozhodnutí na závěr – až budou moje tři holčičky dospělé, podstoupím s nimi podobnou zkušenost znovu. Nebo to aspoň zkusím. Třeba jenom proto, abychom si napsaly, jak moc se máme rády. A možná, že tam toho bude víc. Who knows J.

Maminka a babička Greta:

Je mi přes šedesát a už mám jistý nadhled nad tím, co se mi v životě povedlo a co jsem třeba zpackala.

Jedním z krásných okamžiků bylo narození mé dcery. Byla moje štěstí a pýcha, vybavuji si moc krásné pocity. Beka byla nádherné, voňavé miminko. Měla černé vlásky, velké tmavé oči a dlouhé černé řasy! Jední slovem – kouzelná.

Když pak rostla, byla mezi dětmi vždycky jednička. Chytrá, ctižádostivá, všechno jí šlo – škola, hudba, manuální práce. Připadalo mi to nějak samozřejmé, že ani nepotřebovala s něčím pomoct, poradit, svěřit se. Tak nějak vyrostla, vystudovala, osamostatnila se a také dost odcizila.

Už to není moje malá holčička, je daleko a má svou rodinu. Vidíme se jednou za čas. Nemá už potřebu upřímně se svěřovat, něco rozebírat, cítím mezi námi určitou bariéru. Trochu to chápu, ale je mi smutno, že spolu více nekomunikujeme. Když je člověk v denním kolotoči kolem práce, domácnosti a podobně , nevnímá to tak naléhavě, ale v momentě, kdy se život důchodem zklidní, má více času přemýšlet o věcech, hodnotit a dávat si za vinu za to, co mohlo být možná jinak.

Snažím se věci napravovat. Moc mi to nejde,  tak o všem aspoň přemýšlím. Byla bych ráda, kdyby byla Rebeka v životě spokojená a šťastná. Je to obyčejné přání její mámy.

Dcera a maminka Rebeka:

Mámu mám velmi ráda,  náš vztah se po různých životních zkouškách začíná prohlubovat a zlepšovat. Z dětství si vzpomínám, jak mě učila vařit, starat se o zahradu, nutila uklízet a žehlit. Neměla ráda psy, přesto nám s bráchou dovolila každé štěňátko, které jsme dotáhli domů a potom, jak už to tak bývá, se o něho starala. Co mi tehdy chybělo, byly doteky a obejmutí – tehdy se spíše hrálo na samostatnost, na city nebyl čas. To se pak projevilo i v mém dospívání a vztahu k ostatním lidem, protože mi trvalo dlouho, než jsem se naučila někoho pustit do své blízkosti, obejmout kamarádku, dát pusu. Přesto si z dětství na jedno velké obejmutí vzpomínám – kopl mě dost silně proud z probíjejíci lampy, byla jsem v šoku, běžela za mámou a padla ji do náruče. Ona mě dlouho objímala a plakala se mnou. To byl silný zážitek.

V pubertě, po rozvodu rodičů, náš vztah ochladl. Máma se fakt snažila, starala se, nabízela mi pomoc, ale já chtěla být za každou cenu nezávislá. Všechno jsem musela dělat po svém a nejlíp jinak něž ona. Vdala jsem se, porodila první dcerku a pořád si jela ve svých kolejích. Chtěla jsem být lepší, dokonalejší máma, nechtěla jsem zklamat. Pak ale přišel potrat.

Byla jsem totálně na dně a měla pocit, že jsem jako žena selhala. Bohužel ani v tuhle těžkou chvíli jsem nedokázala úplně příjmout máminu podporu.  Zdálo se mi, že mě nemůže pochopit a měla jsem na ni hroznou zlost. Následoval rozvod a těžké období hledání sama sebe. Po něm přišlo smíření.

Teprve, když jsem si našla druhého muže a odstěhovala se s ním do dalekých hor, opustila kamarádky z dětství a skvělou práci, přišla jsem na to, že svoji mámu potřebuji. Od té doby si voláme, navštěvujem se a jedna o druhou si děláme starost. Když přijede, objímáme se. Ještě to není úplně dokonalé, často si lezeme na nervy, ale lepší se to. Po mnoha letech jsme tak konečně našly tu tenoučkou hranici, na které spolu můžeme s láskou a bez výhrad existovat.

Mým největším štěstím a smyslem života jsou moje tři dcerky. Všechny byly chtěné, očekávané a vytoužené. Vůbec si nedovedu představit, že bych je neměla. Hrozně moc je miluju a často uvažuju, jaký budou mít život.  S manželem chceme být stále jeho součástí, přejeme si, abychom holky nikdy neztratili z očí.

Ze  svého vztahu s mámou jsem si vzala ponaučení. Učím holky projevovat lásku a jsem jim  nablízku vždycky, když to potřebují.

Dcera Ester:

Moje maminka je moc  hodná a často mi pomáhá s úkoly do školy. Hlídá Sárinku i Márinku,  abych měla čas udělat si svoje věci. Když má čas, tak si čte a já někdy taky. Večer hlídám sestřičky, aby maminka mohla nachystat večeři. Když  zlobím,  tak  mi dá maminka trest,  ale jinak  je  moc prima. Nikdy bych nechtěla mít jinou maminku, protože je nejlepší na světě. Jestli budu mít holčičku, až budu velká, chci aby byla stejná jako moje maminka!!!

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1988

následující: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/1992