Belinda o sobě

O vztahu já versus naši hodně přemejšlim. Někdy mám pocit, že mi z toho hrábne. Fakt.

Neustále řešíme, kdy holky uviděj a kdy ne. Na jak dlouho a kde. Věčně všechno měněj a překrucujou,  sebe vykrucujou a pořád se tvářej, jak to s náma myslej „co nejlíp“. Jasně. Až na to, že se nikdy nezeptaj, jak to vidíme my. Člověk aby si pořád připadal jak malej fakan, kterej sklapne paty a bude „poslouchat“.  

Jde mi z nich hlava kolem. Na jednu stranu je mám ráda, jsou to moji rodiče a těžko někdy budu mít jiný J, spoustu toho pro mě v životě udělali, ale nic vlastně nebylo jen tak. Pořád za vším nějaký „ale“. Neustále pocit, že nesmím selhat, že musím splnit jejich očekávání. Ale kde bych potom byla já? A jak dlouho se takhle dá žít?

Před rokem jsem řekla dost. Uvědomila jsem si, že už nechci (a nemůžu). Že mi překáží jejich manipulace a že věčná snaha se jim zavděčit mě děsně vyčerpává. Přemejšlela jsem o tom, co změnit a jak, ale mám pocit, že všechny pokusy byly dodneška marný. Náš vztah vlastně nikdy nebyl tak špatnej jako je teď. Dospěli jsme do bodu, kdy já chci veškerý styky utnout a Luboš (manžel) mě krotí. Pořád věří, že tohle zvládnem a že to bude dobrý. Nechce holkám brát babičku a dědu, ale já vážně nevim, jak dlouho ještě budu mít sílu odpovídat na vyčítavý maily, SMS-ky a telefonáty.

Sorry, ale jsem naštvaná. V živý paměti mám jejich (zatím) poslední kousek – na Den dětí holkám napsali SMS a nám (oba už třicet plusJ) poslali pohled. Na obrázku dva pštrosi s hlavama zabořenýma do písku. Jo, celkem vtipný – kdybych si až moc nebyla jistá, co tím myslej a kdyby tam nepřipsali, že nám „přejí vstřícné léto“.  Dobrý, ne? Nevěděli jsme, jestli se smát nebo plakat.

A vztah k dcerám?

Holkám jsou momentálně čtyři a dva roky. Janička za pár tejdnů nastupuje do školky a já si až moc uvědomuju, že je to „velká holka“. Brzo mi vyletí každej den na pár hodin z hnízda a já mám strach, že už v jejím životě nebudu mít všechno „pod kontrolou“. Určitě je to přirozený a oběma nám to prospěje, každopádně to bude velká změna a já změny vážně nemusim.

Luboš se mi směje, on školku jako žádnej velkej předěl v našem životě nevnímá. Já stejně budu pořád ještě doma se Žanetkou, naopak mi tvrdí, jak nebudu mít najednou do čeho píchnout J. Janince líčí školku jako superhyper dobrodružství a ona se jí nemůže dočkat. To je pro mě divný. Řešim, jestli se tak moc těší od mámy a jestli je to normální. Verona tvrdí, že jsem praštěná, že mám bejt ráda, že je Jana samostatná a nedrží se máminy sukně. Jenže – co o tom Verona může vědět? Její roční Róza nedávno začala chodit, jsem moc zvědavá, co nám bude psát, až stejná situace nastane za pár let u nich. Možná pak přizná, že to zas taková sranda neni J.

Takže momentálně se chystáme. Edita slíbila ušít Janičce kapsář, moc mě tim potěšila, já nakupuju oblečky a holinky a podepisuju všechno našim příjmením. Žanetka na ségru trochu žárlí a chce do školky taky. Už holt ani ona neni miminko. Luboš do mě pořád vrtá (divný v tomhle spojeníJ), ať si ještě mimčo pořídíme, ale tomu se směju. Tvrdim, že mám „odpracováno“ – prvně jsem to na něj vyhrkla hned po druhym porodu (ještě na sále) – a dodneška to myslim naprosto vážně J. Nechci se rouhat - dvě krásný a zdravý děti mi naprosto stačí.

P.S. Dva tvrdohlavý mezci (máma a táta) jakbysmet J.

Linda

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2010

následuje: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2015