Závěr románu 10/10

U snídaně jsme mlčely. Trochu rozpačitě jsme jedna druhou sledovaly a přemýšlely o všem, co se předešlou noc odehrálo. Některým (Carle a Lindě) bylo blbě, sháněly se po černym čaji a mega dávce brufenu, některý měly hlavu plnou toho, co se od kamarádek dozvěděly, většina z holek se snažila aspoň trochu pousmát, když už jsem se setkala s jejich pohledem, a u všech byla patrná únava. Věřím tomu, že radost ze srazu jsme cítily všechny, přesto jsme se v duchu snažily odhadnout, co bude dál. Tak moc jsme se chtěly poznat osobně a když k tomu došlo, mohlo by nás to rozdělit? Nebo nás to naopak sblíží? Nevěděla jsem.

„Kocovina je hrozná věc. Praskne mi hlava.“ Ozvala se konečně Carla.

„Jsme tomu daly. Jak pojedeš domů?“

„Lindo, jdu se ještě vyválet v kanafasu. Určitě mám pořád nejmíň promile, to bych neokecala.“

Rebeka: „Kor kdybys narazila na ty dva, co tu byli v noci.“

Zasmály jsme se tý představě a napětí pomalu sláblo.

Vedle mě seděla právě Beka, využila jsem toho a zeptala se jí, jak se má. „Prosim tě, řekni, že bezva, nebo se domu vrátim bez veškerejch ideálů.“

„Proč, stalo se ještě něco?“

„Ale nic, jenom potřebuju trochu optimizmu.“ Zašeptala jsem.

„U nás všechno fajn, spolehni se.“

„Uf, to jsem vážně ráda. Moc veselejch historek jsem v noci neslyšela.“

„Nemluvila jsi s Editou?“

„Ale jo, trochu. Bavila tě?“

„Ano. Sice dala výpověď v práci, nebavilo ji vysedávat u kompu a odhánět děti, po večerech chodit s klienty po prohlídkách a pak netrpělivě čekat, jak se rozhodnou, ale je hrozně spokojená!“

„Vyhrála ve sportce?“ Odhadovala jsem.

„Skoro. Má tolik zakázek na šití, že nestíhá. A hrozně ji to baví!“

„Beko, to jsem ráda, skoro jsem se cejtila blbě, že jsem tu snad jediná, kterou momentálně nic netrápí,“ přiznala jsem.

„Víš, jak to je – chvilku tak, pak zas onak. Holky vypadaj celkem v pohodě. Krom They, tedy.“ Přes tvář jí přeběhl stín.

„Bojím se o ni.“ Vyslovilajsem to nahlas.

„To já taky. Manžel jí dal ultimátum a nakonec to dopadlo takhle.“

„Musí to pro ni bejt hrozný.“

„Vůbec to nechápu. Vždycky z nás byla nejbláznivější, věčně nad věcí, její příspěvky tak vtipný.“

„Ztratila se sama sobě. A tím i nám.“

„Snad se vrátí.“

„Ty věčná optimistko. Mám tě ráda!“

„I já tebe.“ Objaly jsme se a postupně se k nám začaly přidávat i ostatní.

Mejdan končil. Loučení plný slibů,ujišťování, úsměvů a povzbudivejch slov. Stačila chvíle a najednou už jsme se viděly zase doma. V hlavě každý z nás se rozbíhal scénář, co všechno je potřeba ještě před Vánocema zařídit, co dopíct, jakej dárek dokoupit, co dodělat v práci, co zařídit kolem dětí. Společná noc se pomalu stávala minulostí, povinnosti se zase ozvaly ve svým nálehavosti a my jim podlehly.

V jedenáct už v penzionu zůstala jenom Radka s Carlou. Radka uklízela, Carla spala. My ostatní jsme odjížděly autem nebo vlakem a snažily se společný zážitky aspoň trochu vstřebat. Když jsem dorazila domů, objala jsem se s Rózou i Tomem a se slovy, že jsem utahaná jako bych složila tři vagóny uhlí, jsem si šla hned lehnout. Pobolívalo mě břicho, ani jsem se nedivila.

„Holčičko, bylo toho na nás moc, co říkáš?“ Hladila jsem ten novej život v sobě a slíbila si, že se budu víc šetřit. Počítač jsem si zapnula až druhýho dne. Všimla jsem si, že krom Mii, jsme s tím otálely všechny.

Proč asi?

Dneska je stříbrná neděle. Do Vánoc zbejvá tejden a já dopisuju náš příběh. Naštěstí neskončil srazem, ale pokračuje dál. Pomalu se opět uvolňujeme a píšeme si vo tom, co prožíváme, jak se cítíme a vo čem sníme. Posun ale cejtit je – všechny jsme si díky setkání  uvědomily, že realita a virtuální svět nejsou to samý.

Někdy je osvobozující se kámoškám svěřit a fakt dokážeme bejt dost otevřený, hlavně z toho důvodu, že si zrovna nevidíme do očí, ale někdy se naopak stydíme a radši nepíšeme nic, nebo jenom nepatrnou část toho, co se vopravdu děje. Myslela jsem, jak dobře holky znám, ale je to skutečně možný, znát někoho jenom díky příspěvkům a emotikonům,kterýma často slova nahrazujeme? A jak moc vlastně znaj holky mě?

Sraz mě přinutil přemejšlet. O tom, jak moc mi chyběj kamarádky, se kterýma se můžu vidět denně na hřišti, který můžu zvát na návštěv nebo s nima jít do kina. Stačila by mi jedna, nebo dvě, jsem skromná J. Od tý doby, co jsme se v penzionu rozloučily, se mi po holkách dost stejská. Hodně o nich přemejšlim, jsou pro mě jako druhá rodina a moc všem přeju, aby se jim dařilo dobře. Přesto jsem si ale díky našemu setkání uvědomila, že každá máme svůj život a že já je můžu vyslechnout, napsat svůj názor, ale rozhodně je nemůžu před vším ochránit. Připomněla mi to moje vlastní rodina. Díky internetu jsme se seznámily, víme o sobě, jsme spolu online a to musí stačit. Protože i to je sakra dost!

S láskou všem virtuálním kamarádkám,

Verona

P.S. Thea se už neozvala.  

předchozí: http://blog.babyonline.cz/o-matkach-a-dcerach/clanek/2140