Inzerce
Inzerce
Inzerce

Cítila jsem dotek křídel...

Téma: Těhotenství
21.04.2020 08:35:23

autor: Zanouss  
Vizitka
Fotogalerie

Vlastně ani nevím, jak začít..

Kdysi jsem prodělala zvláštní průběh onemocnění jménem toxoplazmóza. Dlouho jsem se léčila, doteď mám zánětlivé hodnoty lehce zvýšené. V té době, jsem ze všech stran slyšela jediné - teď nesmíš otěhotnět, jednou budeš mít problém otěhotnět,... Nicméně já věřila. A světe div se, jakmile mi paní doktorky dala zelenou hned druhý měsíc se na těhotenském testu objevili dvě čárky.

Byla jsem tak šťastná! Naše vysněné miminko! Třikrát hurá!

Z těhotenství jsem si dělala srandu, neustále jsem opakovala, že slova "Těhotenství je nejkrásnější období ženy." musel z úst vypustit zaručeně muž. Kdo těhotenstvím prošel, tak to zná. Ranní nevolnosti, motání hlavy, neustálý strach, že se něco mohlo pokazit, protože preci jen, do těla si nevidíme.

Malý rostl krásně, hned co mu narostl, tak nám na každém ultrazvuku mával pindíkem před oblicejem. Mával nám, xichtil se na nás.. Nejhezčí zážitek? Poslouchat jeho splašené kolibří srdíčko. 

Týdny ubíhaly, malý rostl a tehotenstvi se stavalo čím dál náročnějším. Ale furt to za to přeci stojí, že?

Na kontrole v 33tt mi pan doktor oznámil, že naše malé štěstíčko je zhruba o týden menší, než by mělo být. Dostala jsem trochu strach, ale pan doktor mě uklidňoval, že týden je absolutně v pořádku, nic se neděje. 

Následující týden jsem začala mít špatný pocit, že se mi blíží porod. Ale v 34tt je přeci ještě brzy, no ne? Přišla jsem na kontrolu, kde na mě čekala pouze sestřička, že uděláme jen poslech srdíčka a dobrý. Rikala jsem sestřičce, ze mám pocit, že se malý chystá ven. Že mě bolí spodek, tvrdne mi břicho víc než obvykle. No, jak už to tak bývá, sestřička mě odbyla s tím, že se nebude dělat zbytečný ultrazvuk, že jsem přeci prvorodička a netuším jak má co bolet....

Druhý den ráno mi měl ukázat, jak je důležité věřit své intuici a svému tělu. Ale protože mě paní sestřička dokonale přesvědčila o tom, že porod se rozhodně nechystá a vše co pociťuji, jsou pouze poslíčci a prvoporodní hysterie, jsem nic nedělala. Dokonce mi poradila, ať to rozchodim. Tudíž den jsem strávila ležením v posteli a prochazkami v příšerných bolestech. Večer jsem ulehla do postele v slzách, že to preci není normální aby to tak bolelo.. snažila jsem se usnout... Ale spánek už mi souzen nebyl.. Během noci se údajní poslíčci zpravidelnili, každé dvě minuty a odešla mi hlenová zátka. To už jsem moc dobře věděla, že mé tělo mělo pravdu. Porod je tu.

Do porodnice jsem přijela a ještě poslouchala od sestřiček a doktora hloupé poznámky stylu "co tu děláte, v tomhle týdnů rozhodně ještě rodit nebudete, nojo, ty prvorodičky by sem jezdili s kazdou bolístkou, každým píchnutím".

Napojili mě na monitoring a světě div se, porod byl opravdu rozjetý. Nasledoval rychlý přesun na ultrazvuk a prohlídku lékařkou. Tam jsem dostala osudnou otázku : “Chcete rodit, nebo to máme zastavit?“. Přemýšlela jsem, ale času nebylo nazbyt.. lékařka mě přesvědčila, že malý musí zůstat uvnitř alespoň další dva týdny, že jinak nebude schopný přežít... Opět, co bysme pro ty malé v nás nepodstoupili? Souhlasila jsem se zastavením porodu. Následovaly dlouhé dny v nemocnici na kapackach. A me za těch dlouhých dnů přepadal pláč, smutek, lítost, že jsem udělala špatně. Prosila jsem doktorku, že jsem si to rozmyslela, že chci rodit, protože ten porod přeci začal z nějakého důvodu, malý uz tam nemá být... Některé dny jsem musela přemlouvat sestřičky třeba celý den, aby mi maleho zkontrolovali, alespoň srdíčko.. Brzy už jsem byla vyčerpaná, fyzicky i psychicky. Nedovolili mi ani se vysprchovat, protože  i chvilka stání mohla znamenat okamžitý znovurozjezd porodu. Tedy aspoň to mi tvrdili, nic horšího se přeci nemůže stát. Už jsem neměla sílu dál ležet v nemocnici, přeci jen, kapacky uz mi dát nemohli a ležet můžu i doma, v klidu, se svým snoubencem. 

Konečně přišel den kontroly, kdy nekontrolovali jen mě, ale i ten náš malý zázrak. Nikdy nezapomenu na pohledy, které si doktor vyměňoval se sestřičkou.. Jediné, co řekli mě, bylo :“ Budete objednana na kontrolu do Fakultní nemocnice, my už tu víc neuděláme, zítra ráno budete propuštěna domů". A tak jsem se těšila domů, s malým nic tak špatně být nemůže, když ani ta kontrola nespěchá a jsem objednaná až za týden. Po kontrole mě odvezli zpět na pokoj a najednou přiběhla sestřička se skvělou zprávou! Poslední kapačku urychlíme z 8 hodin na hodinu a můžete jet domů! 

Cestou domů jsme si s přítelem davali obrovský pozor, celou cestu jsme jeli snad 20 km/h a já ležela na zadním sedadle. Prijeli jsme domů a strašně se mi ulevilo. Konečně moje postel, konečně spánek v objetí milovaného. Okolo 18. hodiny večerní jsem usínala v objetí své lásky, s uklidňujícími pohyby našeho nenarozeného syna.

Probudilo mě to v 22.00. Šílené bolesti břicha, bylo mi tak špatně, ale furt jsem si opakovala slova paní doktorky. "Prinejhorsim porodite, nic horsiho se nestane". Téměř hodinovou cestu do porodnice jsem strávila uklidňováním přítele i mamky, že se nic neděje.. ani jsem netušila, jak hrozně moc se mýlím...

Po příjezdu do porodnice a oznámení mého stavu jsem byla ihned odvedena na porodní sál a připojena na monitoring. Furt pred sebou vidím sestřičku jak zběsile hledá sondou srdeční pulz.. pulz srdíčka, které již nebilo... 

Poslední změna: 21.04.2020 08:35:23
Diskuze
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. V pořádku Další informace
Inzerce
×