Vyšetření v centru kochleárních implantátů na Mrázovce

Tak to máme holky za sebou. Protože jsme byli objednáni na vyšetření už ráno v 9 hodin, tak jsme přespali v bytě Federace rodičů a přátel sluchově postižených. Super malý byteček, kde se opravdu dobře spalo. Můžete kouknout sem: http://www.frpsp.cz/ubytovani. Na fotkách není vidět vše, ale byla tam mikrovlnka, rychlovarná konvice, vařič, kuchyňka s jidelním koutem, koupelna, wc. Prostě se tam dalo opravdu pohodlně přespat. Stálo nás to jen 400,- Kč za nás za oba, což bylo fakt luxusní a asi jim to pokrylo opravdu jen náklady na elektriku a vodu. Navíc byli všichni velmi milý a ochotní, zrovna měli den pro děti, opíkali buřty a než jsme se stihli vybalit, tak nám "teta Iveta" hned dva buřty přinesla, že to prý máme večeři. Prostě super.

Z cesty jsem měla vážně obavy, v Praze jsme jeli sami autem poprvé, takže jsem byla slušně vystresovaná. Můj tatínek nám věnoval pro Tomáška na tohle cestování navigaci, takže jsme jeli víceméně najisto. Manžel se po Praze pohyboval jak ostřílený pražák, já jsem byla mírně nevózní, protože jsme vyjíželi sice kolem druhé hodiny, ale z minula jsme věděli, že je Praha slušně rozkopaná. A samozřejmě, že jsme zakufrovali a to díky přestavbě silnice. Naštěstí naše navigace umí přepočítat trasu celkem fofrem, ale k naší smůle nás ta bestie zavedla i po různých úhybných a záludných manévrech ( ve snaze tu mrchu donutit, aby se tomuhle místu vyhla ) třikrát na tohle místo. To už se o mě pokoušela mírná hysterie, ale manželovi jsem to nedala najevo, abych ho neznervóznila. Manžel se rozhodl, že zkusíme prostě jet ještě dál od toho místa, aby ta bestie přepočítala trasu a navedla nás jinudy. Najednou mi začala být trasa povědomá a mě došlo, že tudy se jede do Motolské nemocnice, tak jsem to řekla manželovi a zkonstatovala, že teta Marcelka z Tamtamu říkala, že sídlí kousek od Motola. Tak jsme vyrazili po směru Motol. Mrcha pochopila, že její snaha o exkurzi po staveništi je marná a umoudřila se a po patnácti minutách jsme dorazili do středu takového většího sídliště a zaparkovali u takové staré budovy. Nebýt  velkého nápisu, tak bych nevěřila, že jsme na místě. Čekala jsem nějakou velkou honosnou budovu se vší možnou pompou. Tahle budova asi dříve sloužila jako sídlo bytového družstva. Každopádně, kdo by čekal nějakou šílenou pompézní budovu plnou lidí ve značkovém oblečení a s odměřeným a šíleně  nafrněným chováním, by se pěkně spletl. Stará ošklivá šedá budova byla vyzdobená a vybavená výtvorama dětí a příjemným vkusem tet a strejdů, ze všeho tu dýchala příjemná atmosféra.

Ani jeden jsme moc nespali, teda až na Tomáška. Tomu to bylo jedno. Měl svou cestovní postýlku a svou deku a usnul jak špalek. My jsme se převraceli na posteli a nemohli usnout. Když jsme konečně zabrali, tak zvonil budík a my museli vstávat. Vyrazili jsme radši už v sedm a udělali jsme dobře. Provoz byl celkem v pohodě, až na pár bláznů, co prostě nemohli jet normálně v koloně s námi, ale museli se nacpat do pruhu pro sanitky a MHD a taxi a díky nim bylo i veselo. Vůbec jsme neměli tušení, jak to centrum vypadá a hlavně, kde je.

Chviličku po osmé jsme dorazili. Koukli jsme, kde to je a šli hledat první krám, abychom se nasnídali.  Tomášek už byl nasnídaný, ale stejně mi snědl půlku mé snídaně. Ostatně jako vždycky. Dokonce tam byl i automat na kafe, takže jsem se zvládla probrat.  Pomaloučku jsem po cestě posnídali a vraceli se k centru. Nevím, jestli si vybral někdo tuhle budovu záměrně, ale byla vážně skvělá. Škoda, že jsem zapomněla fotit. Sestřička, která nás přijímala v atriu byla nadšená, že jsme tu tak brzy.  A když se dozvěděla, že jsme radši přespali, aby to Tomášek neměl stresové, tak nás chválila a dokonce námj nabídla, že kdyby náhodou někdy bylo třeba a v Tamtamu měli plno, tak že mají přímo v areálu Motole  taky byt, kde by třeba byla taky možnost přespání. Taky dobrá informace.  Sepsala s námi ještě informace, které jí chyběly a poslala nás do čekárny. Ta byla taky super. Všude spousta hraček, na zdech byly vmontované různé hlavolamy a hry pro děti ve velkém měřítku, aby pro ně byly lépe ovladatelné.  A tohle bylo na každém patře, byly tam celkem tři.

První jsme absolvovali pohovor u psycholožky. Vyšetření probíhalo formou otázek, kdy nás tak různě zpovídala a trošku Tomáška zkoušela. Myslela jsem, že bud nevózní,ale nijak mi nedělalo problémy o Tomáškovi mluvit. Pak psala zprávu a ještě zpovídala mě a pořád po očku  koukala na manžela, jak si hraje s Tomáškem. Řekla nám, že Tomášek je vývojově v jemné motorice a psychicky na svůj věk a ještě kus dál, v hrubé motorice je trošinku pozadu, ale paní doktorka říkala, že je to v pořádku. Říkala taky, že je to  způsobené tím, že porod nebyl lehký a byl císařem. Navíc pak řekla, že to vypadá, že bude nadprůměrně ingeligentní.  Závěrem nám, řekla, že Tomášek je výborný kandidát na kochleár a my jsme harmonická a stimulující rodina s výbornými předpoklady pro Tomáškův perspektivní rozvoj s kochleárem. No, málem jsem neprošla dveřma, jak mi narosla ramena a nafoukla jsem se pýchou.

U logopedky jsme asi třičtvrtě hodiny čekali, protože tam před námi byli rodiče s miminkem. Ti mě docela dostali. Věděli už od narození malého, že je hluchý a je mu skro deset měsíců a maminka ani tatínke skoro nic nevěděli. Jejich foniatr jim nacpal ta nejdražší sluchadla od Widexu a nechal je doplatit třicettisíc a ani je neinformoval o možnosti požádat nadace konto bariéry. Místo měkkých koncovek jim pro malého dal takové tvrdé, které nutně musí být pro malého opravdu nepříjemné. Ani jim na ta sluchadla nedal dětské spony, aby mu líp seděla. Maminka dává malému sluchadla, jen na krátkou dobu, takže je ani moc nenosí. Nebudu to tu rozepisovat, ale přišlo mi, že maminka to moc neřeší. Tatínek asi nic moc dělat nemůže, vždycky je to většinou o mamince, která je s prckem celý den. Docela mě to zarazilo, protože maminka si asi ledascos neuvědomuje.  Logopedka byla vážně skvělá a malého zaujala a jen nás utvrdila v rozhodnutí vykašlat se na logopedku u nás doma a domluvit se  s ní. Nakonec to vyřešila za nás a řekla nám, že tam stejně budeme muset jezdit každý měsíc na konzultace. Takže jaképak cyráty.

Nakonec jsme absolvovali vyšetření u foniatra. Shodou okolností to byl náš foniatr z Motola. Zase nás chválil. Za prvé se mi povedlo při vyšetření Tomáška udržet sama a nemusel volat sestřičku ( to ale nebyla moje zásluha, Tomjinka je prostě hrozně hodný ), potom když zjistil, že máme úplně nová sluchadla, která on ani nezná a nakonec, když viděl, jak se Tomášek krásně snaží odezírat a kouká na pusu a zkouší to taky. No, prostě máme naprosto úžasné dítě. Ještě nám dal doplňující informace o implantátu a dalších vyšetřeních. Stejné kolečko vyšetření absolvujeme zase za čtyři měsíce, každý měsíc budeme jezdit k logopedce a po novém roce si půjdem s Tomáškem hajnout na pár dní do nemocnice, aby mu mohli udělat předimplantační vyšetření. Pak zasedne komise a nakonec se možná dočkáme implantátu.

Tak jsem to snad napsala všechno. Omlouvám se, jestli to není souvislé nebo jsou tam chyby, jsem fakt utahaná, nevyspaná a ty skoro čtyři hodiny v autě  mě dorazily.